Seriál o výcviku - díl 2.: Od mrňouska k mazánkovi

4. 5. 2012

Mrňouskovi bude půl roku a já prožívám euforii z tréninku. Je to čirá radost, když máte psa, který vám sedne. Nicméně úplně bez problémů to nebylo. Nejdřív to šlo pěkně pomalu. Tak dva, tři týdny jsme se motali okolo sedni, lehni a dál skoro nic. V téhle fázi jsem přijela na návštěvu k rodičům a oni ať ukážu co umíme. Tak já pěkně nahlas: Ke mě! K noze! Štěkej! A mrňous vrtěl ocáskem, natáčel hlavu a koukal na mě ve stylu „to jsem zvědavý co z toho vyleze za srandu“ a nic. Tohle totiž nikdy předtím neslyšel.

Pacholek jeden mi navíc nechtěl nic nosit, všechno rychle ulovit a tradááá pryč. Jenže pak jsme si porozumněli. Opojný moment prozření. Mrňous pochopil systém, já se naučila v něm nedělat moc chyb a najednou to sviští.

Zajímá vás jak jsem vyřešila to přinášení? Dala jsem mrňouska na šňůru a když jsem mu házela míček, tak jsem si ho pokaždé něžně přitáhla. Zkrátka nedostal šanci s míčkem zdrhnout. Když byl u mě, tak velké chválení, odebrání míčku a znova a znova, dokud se mu to nezačalo líbit a dokud nezačal běhat s míčkem ke mě automaticky. Chce to trpělivost, nevzdávat to. A pak jsem také využila toho, že přetahovat se o něco je super hra, která samozřejmě může být jenom, když je o co se přetahovat a to něco mi samozřejmě musí přinést. Netrvalo dlouho a teď to vypadá tak, že mi míček, pešek nebo cokoliv jiného až otravným stylem cpe. Takže jsme se záhy taky naučili co znamená „vypadni“.

Vysílačka pod drobnohledem

Vysílačka v mondioringu není přes celý stadion jako u IPO (je maximálně na 40 m), ale i tak je pěkně záludná. Sice musí být „kolmicí k cvičební ploše“, ale může být jakýmkoliv směrem a na plný počet bodů pes musí proběhnout vyznačeným prostorem (10 m linie). Poté následuje přivolání. Příležitostí k chybám je víc než dost. Nejčastěji se stává, že pes neběží dostatečně rovně, takže neproběhne vyznačeným prostorem. Většinou je to proto, že se při běhu orientuje buď na předměty vyznačující linii nebo na nejrůznější předměty na place, které sice v dráze vysílačky podle pravidel nejsou, ale v dohledu jich většinou bývá dost. Další častou chybou je, že pes nereaguje dostatečně rychle na přivolání a snaží se místo toho dohledat předmět, na který se vysílačku učil, až nesplní časový limit k návratu (20 s). Několikrát jsem viděla i to, že pes vůbec nevyběhl, pravděpodobně proto, že při tréninku nebyl dostatečně odbourán pomocný povel rukou, za který jsou body dolů. Psovod při vysílačce stojí v základní pozici s rukama u těla a pes vybíhá čistě na slovní povel.

Takže jak na to? Důležité je naučit psa běhat opravdu rovně. Což znamená hlavně nikam nespěchat. Proto jsem začala s vysíláním na velmi malou vzdálenost okolo 3 m a na jasně viditelný předmět. Střídám směry i místa. Velmi postupně zvětšuju vzdálenost a na novém místě se jakoby vracím v tréninku zpět a běhám na menší vzdálenosti než tam, kde jsme získali jistotu. Zezačátku jsem předmět umísťovala sama, teď když mám možnost, mi ho umístí někdo jiný a my to společně s mrňousem sledujeme. A opět, když zařazuju nový prvek, jdu na jistotu a nejdřív zkracuju vzdálenost a zvyšuju viditelnost předmětu.

Kam umísťovat předmět? Časem tak, aby nebyl vidět. Pes ale bude věřit, že tam je a vyběhne, i když ho nevidí. Ale to až později. Každopádně ho dávám vždy na konec prostoru, kde cvičíme. Ať je to kdekoliv, třeba na louce, najdu něco co připomíná „konec“. Chci totiž, aby si pes vytvořil návyk „dosažení konce“, a tedy s jistotou běhal dostatečně daleko. A na co vysílat? Asi nejznámější způsob nácviku je vysílat psa na oblíbenou hračku, kterou pes zazačátku dobře vidí a chce ji, takže motivace vyběhnout je veliká. Jenže v mondiu je velmi důležitý také rychlý návrat k psovodovi, a tak jsem se rozhodla vydat jinou cestou, které říkám „dotyková“. Mrňouska jsem nejprve naučila dotýkat se tlapama dogfrisbee talíře položeného na zemi. Ten jsem pak začala vzdalovat, takže mrňous musel začít odbíhat, aby se ho dotknul a splnil tak úkol, po němž následuje odměna. A pro tu si musí přiběhnout ke mně. Princip hry pochopil během chviličky a doslova za pár minut ode mě k „dotykáči“ a zpět běhal na vzdálenost několika metrů.

Tuto metodu jsem zvolila, i když ji zatím nemám na vlastní kůži vyzkoušenou. A ani nemyslím, že by jedna z cest byla lepší nebo horší. Při správném nácviku se ke správnému výsledku nepochybně dojde oběma způsoby. Je to spíš o tom, co komu vyhovuje. Na dotykové mětodě se mi líbí, že motivace rychle se vracet je hned od začátku velká. Většina psů, když doběhne k oblíbené hračce, neudělá bleskurychlou otočku, ale „oslavný“ oblouk ve stylu „hurá, mám ji“ a pak se teprve začne vracet, často velmi pomalu. Tohle při „dotykové“ metodě odpadlo. Mrňous na frisbeečku udělá odraz jak plavec v bazénu a peláší rovnou ke mě pro odměnu. Jenom vybíhání zezačátku nebylo tak rychlé jako na hračku. Postupně se ale zrychlilo. Mrňous pochopil, že čím rychleji doběhne na místo určení, tím rychleji bude zpátky u odměny, a tak když ho před vysláním držím a hecuju, i kvůli frisbeečku se vzpíná jak kůň v dostihovém boxu. Nicméně rychlý návrat jde samozřejmě naučit i při běhání na hračku.

Ještě jedna věc k tomu. Frisbeečko dávám na zem, to samé je možné udělat s hračkou. Další možností je hračku umísťovat do výšky, např. na plot. Pes se tak naučí nevšímat si předmětů na zemi. Chytrá věc, kterou používá celá řada těch nejlepších mondio závodníků, takže asi funguje.

Jdeme na obrany: technika, zákus, drive

Pro mě, jako člověka co drží druhý konec vodítka, jsou obrany „jenom“ zakuklená poslušnost. Figurant je takový jiný druh odměny. Možnost kousnout si používám na stejném principu jako odměňování žrádlem nebo hračkou při poslušnosti. Cokoliv co po psovi při obranách chci, jako drž - pusť, sedni, lehni, k noze, štěkej atd. ho nejprve učím bez figuranta. A teprve až když mám pocit, že to bez problémů zvládáme, začnu to používat při obranách. První pusť proběhlo úplně stejně jako když si s mrňousem hraju: klidný tichý povel při plném zákusu, mrňous hned pustil. Žádné řvaní, žádné škubání, žádné škrcení. Pohoda, radost.

Od mrňouse chci, aby se naučil techniku zákusu a měl chuť kousat – zkrátka aby si vybudoval to správné obranářské srdce. I když je to hlavně práce figuranta, je samozřejmě lepší, když tomu taky maličko pomáhám, tj. nepracuju proti psovi, ale s ním. Figuranta lovíme společně a já jsem ten kdo určuje, kdy „jdeme na věc“.

Mrňouse učíme kousat dolů na nohy. Přitom je důležité, aby se naučil vytáčet hlavu vně nohy a nikoliv dovnitř. Pokud kouše na pravou nohu figuranta, tak z pohledu psovoda vytáčí hlavu doleva a naopak. Je to proto, aby se předešlo zraněním, z pohledu bodů je to nehraje roli. To platí i o kousání dolů na nohy nebo nahoru na tělo. Počet bodů to neovlivní, ale kousání na nohy je daleko bezpečnější jak pro psa, tak pro figuranta.

Jak na techniku vytáčení hlavy? Začali jsme s plochým peškem, který má figurant těsně vedle nohy, zvenku samozřejmě. Je to hezky vidět na jedné z fotek. Nohy se samozřejmě střídají. Z peška jsme pak přešli na nohavici – takový návlek na jednu nohu do výše kolen. Vzadu je na suchý zip, takže se dá snadno z nohy sundat a nechat psovi za odměnu odnést.

Techniku vytáčení hlavy si můžu trénovat i bez figuranta. Stačí při hře použít delší pešek, nechat ho viset těsně vedle nohy a pes ať si ho chytne. Přitom se snadno naučí správnému vytočení hlavy.

Jak je to se zákusem

Asi největší mýtus spojený s mondioringem je, že psi nepotřebují mít dobrý zákus. U mondia figurant psovi znemožňuje zákus nastavováním předmětů a uhýbáním nohama, takže vyžadovat okamžitý plný zákus by byl nesmysl. Jakmile se ale pes jednou zakousne, neměl by už překousnout. Co ale může, a je to naopak velmi žádoucí, je zákus si „dobrat“. Zkrátka i když v rychlosti chytne ringo jenom na půl „huby“, nakonec si ho za boje do tlamy dobere. Hodně dbám na to, aby se pes snažil o co nejplnější zákus, aby se naučil pořádně otvírat tlamu. Nechci, aby se při slabším zákusu trhal, a přišel zbytečně o body. Nedávno jsme vyzkoušeli dát mrňousovi kousnout na rukáv, a přestože to předtím nikdy neviděl, předvedl klidný zákus na plnou hubu.

Hlavně projít skrz

Zmínila jsem práci s předměty při obranách. Od malička mrňouse zvykáme hlavně na chrastící bambus (viz foto), ale i na nejrůznější další předměty, které může mít figurant v ruce. Právě bambus se totiž nejčastěji používá jako rekvizita při cviku „útok zepředu s holí“, ale pak je také „útok s předměty“, které jsou definované pouze bezpečností vůči psovi a tím, že ho nesmí zcela zaktýt, jinak to může být cokoliv. Používáme např. třásně vyrobené z igelitových pásek jaké má policie na ohraničování místa činu, nebo plastové lahve navlečené na vlasec, hadry, noviny atd. Figurant může proti psovi i vychrstnout vodu. Fantazii se meze nekladou. Bambus a předměty figurant používá proti psovi, aby mu znesnadnil zákus. Údery jsou zakázané.. A tak mrňouse naučíme, že ať má figurant v ruce cokoliv a jakkoliv s tím „máchá“, je potřeba razantně projít skrz a užít si zákus. Je to hodně o psychice. Viděla jsem i zkušené psy, kteří si přes bambus nekousli a jenom okolo figuranta kroužili a poštěkávali. Přesně tohle dělá mondio mondiem. Pes se musí naučit zvládat jakékoliv situace a nikdy není možné dopředu natrénovat úplně všechno, protože každý závod je jiný.

Trénujeme na postroji, ale už od začátku mrňouska vypouštíme i na volno do „kontroláku“. Typický trénink je, že psa vyhecuju a pak si v tahu na postroji jdeme pro figuranta. Následuje zákus, boj, pak vítězíme a odnášíme si nohavici, já chválím, psa pokládám a masíruju ho pod tlamou, abych upevnila zákus. Pak dám pusť (to spolehlivě umíme z „domácích“ her), nechávám mrňouse ležet, nohavici odnesu o kus dál. Vrátím se a když je figurant nechystaný a pes hezky leží, řeknu „dávej pozor“ a nechám ho pořádně se opřít do postroje. A opakuje se to, že si v tahu jdeme pro zákus. Někdy ho v půli cesty vypustím do kontroláku, jindy mu dám drž rovnou z lehu. Ty části kdy leží jsou poměrně dlouhé a prodlužujeme je. Začali jsme také zařazovat to, že psa zvednu a kousek s ním popojdu, nechci žádnou chůzi u nohy, jenom, aby byl tak nějak u mě a šel kam já jdu, na prověšeném vodítku. Nakonec ho položím a dál pokračujeme jak jsem už popsala.

Zatím jsem při trénincích nepoužila korekci, a to ani při poslušnosti, ani na obranách. Ne to se nechlubím, to spíš odhaluju momentální dilema, jestli to je nebo není dobře. Občas mám pocit, že by to chtělo, ale nikoliv při obranách, ale při poslušnosti. A tak jsme mrňousovi, který mezitím přerostl moji starší fenu, začali říkat mazánek.

Autor: jak, za přispění Pavla Urbana

Foto: archiv jak

Text vyšel 4. 5. 2012 v časopise Psí sporty 3/2012 ve zkrácené podobě. Zde najdete plnou verzi.